Pověst o vědmě

Bylo to krátce před Vánocemi, když na jeden statek v Kujavách přišla vědma. Byla to drobná žena s černými vlnitými vlasy. Bydlela v malém domku na okraji lesa v Lukavci.

Hospodář si stěžoval, že mu již druhým rokem přívalové deště poničily úrodu. Obilí polehlo, porůstalo a brambory likvidovali přemnožení hlodavci.

Vědma pozorně poslouchala, pak najednou strnula a s přivřenými víčky začala vyprávět příběh:

"Je to už hodně dávno, co na tento statek přišla do služby mladá dívka z nedaleké Vřesiny. Pomáhala v kuchyni i ve chlévě. Byla velmi milá a hezká, a tak není divu, že se do ní zamiloval Ferdinand, syn bohatého sedláka. Když se to dověděl, hrozně se rozlítil a děvečku ze statku vyhnal. Ferdinandovi z nešťastné lásky pukalo srdce. Následujícího rána z domu odešel a nikdy se již nevrátil.

Na statku se usadil zlý duch, a kde mohl, tam škodil. Hospodářství začalo upadat a za pár let šlo z ruky do ruky. Nikdo zde dlouho nepobyl."

Vědma se odmlčela, pak najednou vstala a povídá:

"Za to, že jsi mě tak bohatě pohostil, dám ti dobrou radu, hospodáři. Zlého ducha je třeba uklidnit."

A tak hospodář dle rady, medem přilepil pod parapet okna malou měděnou minci s obrazem císařovny Marie Terezie.

A opravdu, na hospodářství se vrátilo štěstí a sýpky se znovu naplnily...

A mince? Ta je tam přilepená dodnes. 

Podle ústního vyprávění Jiljího Rozsypala st. napsal Jaromír Heryán