První písemné zmínky o rodu Freislerů v Kujavách pochází z r.1628. Rod Freislerů je více, než 4. století zaznamenám v archivních záznamech obce Kujavy, tehdy Klantendorf. Nejvýznamější představitelé tohoto rodu bydleli na východním okraji obce Kujavy na čp.48.
Půda byla úrodná, v hospodaření se vyznali a tak po mnohaletém úsilí vystavěli postupně velký uzavřený dvůr čtvercového půdorysu, který byl architektonicky typickou franskou zemědělskou usedlostí bohatších sedláků.
Z tohoto rodu jsou v Kujavách vzpomenuti roku 1833 Mathias a Elisabeth Freislerovi, dále Freisler Franz z čp.16, Mathäus a Veronika čp.21, Thomas a Elisabeth čp.55, Johann a Theresia čp.57 a Georg a Elisabeth Freislerovi z čp.75-3)
Na čp. 48 jsou dále vzpomenuti ing.Anton Freisler(1838 – 1916), Dr.ing. Franz Freisler ( 1879 –1950), Dr. Wilhelm Freisler (1862 – 1930), řádo- vá sestra Josefine Freislerová(Maria Thoma) a Leontine Freislerová-1 ..
Mladší z bratrů Antona Freislera Vinzenz( 1833/4 – 1873) později bydlel se svou ženou Franziskou, rozenou Liebischerovou (1839 – 1913) na čp.21 v Kujavách. Jeho syn Julius (20.8.1862 – 1937) se později oženil v Německu s Charlotte Auguste Florentine Schwerdtfegerovou(30.4.1863 -20.3.1932), jak je uvedeno v úvodu článku.
Rodina Julia Freislera se často stěhovala. Víme však, že vystudoval vysokou školu a byla mu jako mladému vzdělanému muži nabídnuta profesura na Královské průmyslové škole stavební. Pověst o jeho pracovitosti mu vydobyla nejen vytoužený status, ale byla pro něho i pro jeho rodinu zdrojem bezpečného příjmu. Oba jeho synové mohli navštěvovat vyšší školy-5)
KARIÉRA
K mladšímu synu Oswaldovi se ještě krátce vrátíme, nyní však věnujme pozornost kariéře staršího Rolanda, který se má v budoucnu stát velmi významnou osobností nacistické doktríny v Německu.
Jak již bylo vzpomenuto, Roland Freisler se narodil 30.října 1893 . Rodina bydlela tehdy v jihosaském Celle. Město, jehož vznik je datován již roku 1292 se rozkládá na území historického vévodství Sasko – Wittenbersko. Městem protéká řeka Aller a její přítok Fuhse.V roce 1530 zde byl na místě původního hradu postaven velkolepý palác. Kulturní památkou z roku 1308 je městský kostel s bílou věží, z kterého dodnes dvakrát denně trumpetista zatroubí famfáru.
Velkou zvláštností je synagoga z roku 1740, která kupodivu přestála nacistické pogromy v roce 1938-6). V okolí města jsou význačné lokality rašelinišť.
V tomto městě Roland Freisler vystudoval gymnazium. Nikoho neudivovalo, že absolvoval maturitu s nejlepšími výsledky ve třídě.
Byl velmi učenlivý a ctižádostivý. Okouzloval všechny svou pohotovostí a inteligencí. Měl skvělé vystupování a jeho štíhlé postavě a sebevědomému pohledu slušely černé kudrnaté vlasy.
Právnická studia zahájil na univerzitě v Kielu. Studium však nedokončil, protože v roce 1914 válečná vřava vyústila v 1. světovou válku a mladý student byl nucen narukovat. Dostal se jako důstojnický čekatel k 167. pěšímu pluku v Kasselu. Pro mladého muže jeho generace bylo samozřejmé, že půjde pro národ do války. Vsugerovali jim, že jde o německou velkost, a že zemřít pro vlast není povinnost, nýbrž čest. Takto to chápal i Roland Freisler.
Na válečném poli byl raněn. V roce 1915 se jako poručík dostal do ruského zajetí.
Ctižádostivý Freisler v táboře záhy znamenal víc, než jeho spolubojovníci. Byl pověřen funkci komisaře trestaneckého tábora, naučil se Rusky. Za chrabrost na „Východě“ mu byl propůjčen „Železný kříž“. Do budoucna mu to mělo přinést mnohé potíže, protože se nikdy stigmatu „bolševika“ nezbavil. V důstojnickém táboře u Moskvy se dozvěděl, že nastal přelom věků. Revoluce v ruském hlavním městě, revoluční události doma, konec války, porážka.
Dva roky po válce, v roce 1920, se vrátil z ruského zajetí. Německo již bylo jiné, nerozuměl mu.
Vrhnul se opět do studia a v roce 1922 na univerzitě Friedricha Schillera v Jeně obhájil titul Doktor práv.
Svůj čas jako soudní přísedící si odbyl v Berlíně, kde se roku 1923 přestěhoval. Roku 1924 odešel opět do Kasselu, kde společně s bratrem Oswaldem vybudovali prosperující advokátskou kancelář.
Nedostatek klientů neměli, neboť Roland Freisler se těšil pověsti vynikajícího obhájce ve věcech trestních.
Cítil se však být povolán i na jiném poli a to politickém a tak roku 1924 obsadil Roland Freisler křeslo v kasselském městském parlamentu za „Národovecko-sociální blok“.
Velmi pozorně sledoval proces po Hitlerově puči z roku 1923. Pod číslem 9679 se dal v červenci 1925 zanést do členských seznamů NSDAP.
Strana byla pro něj vítaným elevátorem jeho kariéry. Prohádal se a pro- řval mezi hesenské nacinálněsocialistické prominenty. Ale ať se rozplameňoval sebevíc , mocenské centrum mu zůstávalo zpočátku uzavřeno. To se mělo změnit okamžikem „uchopení moci“ , když se stal Adolf Hitler 30.ledna 1933 říšským kancléřem.
V únoru 1933 dostal konečně příležitost. Byl povolán na místo ministerského ředitele na pruském ministerstvu sporavedlnosti. Symbolicky ještě ukázal v Kasselu, že nastává jiná doba a postavil se do čela skupiny SA , radnici vzali útokem a za velkého jásotu davu lidí vyvěsil na střeše soudu vlajku s hákovým křížem.
Do cesty se mu postavil prezident kasselského vrchního zemského soudu dr. Anz, Freisler jej respektoval, ale židovskému právníku dr.Maxi Plaudtovi toto již neprominul. V březnu 1933 na Freislerův pokyn vyvleklo komando SA Plaudta z jeho bytu a bitím a ranami ho hnalo ulicemi města. Na následky týrání Plaudt do týdne zemřel.
Freislerovi se dařilo. O necelé čtyři měsíce znovu povýšil. 1. června ho pruské ministerstvo spravedlnosti jmenovalo státním tajemníkem. Nesl si pověst brilantního právníka, ale také člověka náladového a nevyzpytatelného. Záhy však nenechal nikoho na pochybách, jaký bude styl jeho vedení.
V této době byl již ženat s Marion Russeggerovou.
Oženil se 24.března 1928 a měl s ní dva syny, Haralda a Rolanda. Jeho soukromý život však byl pro většinu aktéru této doby tajemstvím.
Však jeho rychlý vzestup na politickém poli svědčil o jeho zápalu a neúprosné tvrdosti. Nacionálněsocialistická ideologie prostoupila i jazyk soudnictví. Zásady právního státu byly čím dál víc vytlačovány pojmy „národ, rasa, vůdcovství“.
Mnoho nacistických vůdců, i Adolf Hitler , mělo o Rolandu Freislerovi jako o domnělém „bolševikovi“ své pochybnosti. O to usilovnější byla proto snaha Freislera o uznání. Nevynechal jedinou příležitost, aby se osvědčil jako obzvláště věrný vůdcův stoupenec.
Příležitost toto prokázat se naskytla velmi brzy. 30. červen 1934 vešel do historie jako „Noc dlouhých nožů“. O co vlastně šlo?
Říšský ministr a vůdce jednotek SA Ernst Röhm, společně s Gregorem Strasserem a v důchodu žijícím bývalým říšským kancléřem generálem Kurtem von Schleicherem měli údajně dle Göringa a Himmlera osnovat puč proti vládě.
Po odmítnutí nabízené možnosti sebevraždy byl Röhm a jeho komplici dopraveni do trestnice v Mnichově-Stadelheimu. Tam byli všichni příslušníky oddílů SS neprodleně zastřeleni.V Berlíně řídil čistku Göring, v jejím průběhu byli zastřeleni prominentní vůdcové SA, m.j. berlínský šéf SA Karl Ernst. Generál von Schleicher a jeho žena, jakož i generál von Bredow byli zabiti ve svých bytech, bývalý vůdce NSDAP Gregor Strasser byl zatčen a následně zavražděn v budově gestapa na ulici Prince Albrechta. Všechno se to dělo v utajení a vyšetřování všech okolností těchto vražd byl pověřen soudní přísedící dr.Grützner. Zakrátko však dostal pokyn, aby pátrání prozatím pozastavil a přenechal gestapu.Roland Freisler byl pověřen vysvětlit mu, jak má vypracovat výsledek pátrání, druhá alternativa - zvolit si deportaci do koncentračního tábora.
Když pak Grützner v roce 1941 zemřel , dělal si Roland Freisler laskominy na jeho místo, které by ho zároveň katapultovalo do prvních sledů Hitlerových družiníků. Tehdejší elita mu však nebyla nakloněna. Odmítal to R.Heydrich, Himmler i Bormann. Jen Goebbels se za něj u Hitlera přimluvil, ale Hitler o „starém bolševikovi“ nechtěl slyšet. Stigma z doby, kdy byl válečným zajatcem na Freislerovi ulpívalo stále.
Co však jeho kandidatuře zasadilo poslední ránu nebyla jeho „bolševická minulost“, ale jeho bratr Oswald. Oswald Freisler přeložil ve třicátých letech svou advokátní kancelář z Kasselu do Berlína. Jako člen NSDAP se k velké nelibosti svého bratra Rolanda ujal obhajoby katolických laických řádových bratří. Když se o typu mandantů Oswalda Freislera dověděl Hitler, okamžitě nařídil advokátovo vyloučení ze strany. A následoval další případ, který Oswald řešil. Obhajoval jistého bankovního ředitele a podplatil úřednici státního zastupitelství, aby mu umožnila zničit důležité přitěžující materiály. Když se 4.března 1939 objevila policie, měl se pod záminkou, že jde na toaletu vrhnout z okna. Zemřel ve věku 43 let. Mysteriózní incident přispěl k tomu, že se Roland Freisler na Gütznerovo místo nedostal. I mezi nacisty se za poklesky příbuzných platilo.
Ministrem spravedlnosti se stal dr. Otto Georg Thierack, do té doby prezident lidového soudního dvora.
O to více se zhrzený Freisler snažil v co nejlepším světle předvést jako kandidát na druhou příčku, na místo prezidenta lidového soudního dvora.
Hitler mu tuto příležitost dal a měl k tomu své důvody
Co to byl vlastně Lidový soudní dvůr? Vysvětlení vězí několik let nazpět, v roce 1933.
27. února 1933 ve večerních hodinách došlo k požáru Říšského sněmu. Dodnes nebyly vysvětleny okolnosti jeho vzniku. Krátce po požáru byl zadržen psychicky narušený Holanďan Marinus van der Lubbe.Tomu byl podíl na požáru prokázán a 10.července 1934 byl popraven. Ostatní podezřelí z okruhu komunistických aktivistů, Bulhaři Georgi Dimitrov, Vasil Tanev a Blagoj Popov a vedoucí činitel Komunistické strany Německa Ernst Torgler, byli pro nedostatek důkazů osvobozeni. Ať tak, či onak, na tomto požáru nakonec nejvíce vytěžil samotný Hitler. Hned první měsíc jeho úřadování skončil vyhlášením nouzových zákonů , jež zrušily platnost sedmi článků německé ústavy garantující občanské a osobní svobody
Hitler však nebyl s výsledkem vyšetřování spokojen. Toužil po krvi, avšak tehdejší soudcovská etika respektovala presumpci neviny. Proto Hitler v roce 1934 ustavil nový soudní orgán, který měl za úkol „řešit“ vnitrostátní problémy s rozvraceči režimu a záškodníky. Tento Lidový soudní dvůr byl mocenským nástrojem NSDAP.
Do tohoto krámu se Hitlerovi nyní Roland Freisler hodil. Potřeboval nemilosrdného vykonavatele a jak se později ukázalo, volil správně. Lidový soudní dvůr režimu zajistil stíhání a likvidaci každé formy opozice, na to se mohli mocipáni spolehnout. Po boku měl dobrého spojence - gestapo. Zadržení byli během pobytu ve vězení, trvajícím často mnoho měsíců, vystaveni krutému týrání, běžnou praxi bylo mučení. „Někdo tím sekerníkem být musí“ cituje Freisler v jednom dopise. Krátce po svém povolání do funkce zažádal nový prezident lidového soudního dvora o setkání s vůdcem, aby mu osobně ohlásil, že nastoupil službu. Ke schůzce však nedošlo. Hitler neprojevil sebemenší zájem se s Freislerem setkat. Palce mu však opět držel Joseph Goebbels. Freisler se potřeboval Hitlerovi zalíbit, ale zprvu dostával jen obyčejné případy na stůl.On však potřeboval grandiózní proces.
„Právo je to, co prospívá německému národu“. Šlo o vůdce, národ a Říši. Kdokoliv se chtěl stavět do cesty, pocítil nesmlouvavost soudu.V boji za konečné vítězství i na domácí frontě nebyl žádný rozsudek dost tvrdý.
Jen v nemnoha případech byl rozsudek smrti zmírněn na nucené práce. Většina z popravených jen nepozorně a lehkomyslně pronesla na veřejnosti nějaký kritický výrok o vůdci, o wermachtu, o vývoji válečné situace. Smrt mohla znamenat dokonce i lapidární poznámka „Vůdce je nemocen“.
Ovšem v některých případech zacházela svévole lidových soudců příliš daleko i z pohledu říšského ministerstva spravedlnosti. V dopise z 11.září 1943 ministr spravedlnosti Thierack Freislerovi vytýkal, že takovými odůvodněními pozbývá „pojem veřejnost“ jakéhokoliv smyslu. Obžalovaným byly však takové námitky málo platné, Freisler je dal stejně popravit. Ba naopak zvýšil ještě tempo. Skutky doopravdy těžkého teroru měly teprve přijít.
Vraťme se ale opět několik měsíců zpět.
V červenci 1941 šéf Říšského bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich dostal od Hermanna Göringa pokyn k přípravě konference „O koneč- ném řešení židovské otázky v Evropě“, která měla vyřešit osud 11mi- liónů Židů na území Evropy. Měla být první etapou v dalekosáhlých plánech v „evropské rekonstrukci podle rasově-politických linií“, pro níž říšský vůdce SS Heinrich Himmler připravil „Generalplan Ost“ pro násilné přesídlení více než 30 miliónů Slovanů s cílem uvolnit „německý prostor“. Konference se konala 20.ledna 1942 v berlínské vile Wannsee.
Mezi 15 pozvanými účastníky této konference byl i Roland Freisler.
V této době již na území Sovětského svazu půl roku probíhaly masové popravy, začala deportace Židů z Německa a okupovaných území a šest týdnů byl v provozu první vyhlazovací tábor Chelmno. Zanedlouho přibyly další – Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek a Auschwitz-Bir- kenau.
V období od prosince 1941 do března 1943 a od června do července 1944 v Chelmnu nacisté zavraždili asi 150 tisíc lidí.V táboře Belzec od května 1942 do srpna 1943 více než 600 tisíc lidí.Vyhlazovací tábor Sobibor byl otevřen v květnu 1942 a uzavřen den před povstáním vězňů 14.října 1943.Zemřelo zde více než 200 tisíc lidí. Treblinka byl otevřen v červenci 1942 a uzavřen v listopadu 1943. Nacisté zde zavraždili asi 750 tisíc lidí. Většinou těmito vyhlazovacími tábory prošli Židé a Rómové, přičemž 9 z 10 byli Židé.
Koncentrační tábor a tábor nucených prací Auschwitz-Birkenau se stal vyhlazovacím táborem, v němž nacisté zavraždili vůbec nejvíce evropských Židů a Rómů, malou část tvořili sovětští váleční zajatci a nemocní vězni všech národností.Celkem šlo o 1,25 miliónů obětí.Ve vyhlazovacím táboře Majdanek zemřelo následkem podvýživy, nemo- cemi a brutalitou dozorců 275 tisíc lidí.
Takové ohromné přeskupení lidí a hromadné vyvražďování nemohlo uniknout očím veřejnosti, ale strach , teror a goebbelsovská propaganda tzv.totální války lidem nastavovala zcela jiné zrcadlo reality.
Úspěchy na východní frontě již nebyly tak excelentní a mnoho německých občanů, ale i důstojnické elity si začalo uvědomovat, že strůjcem veškerého válečného zla je Hitler a konec války bude pro Německý národ velkou pohanou. Rostlo a sílilo hnutí odporu
Jedním z uskupení byla organizace mladých studentů s názvem „Bílá růže“. Jedním z prohlášení bylo :“S matematickou jistotou vede Hitler německý národ ke zkáze“. Někteří studenti medicíny absolvovali praxi na bojištích v Sovětském svazu a přinesli svědectví o vraždění Židů. 18. února 1943 byla „Bílá růže“ na podkladě udání správce budov odhalena .Ústřední postavy organizace, sourozence Hanse, Sophii Schollovou a Christopha. Probsta gestapo zatknulo. 22.února 1943 se konal soud, kterému předsedal Roland Freisler . Ještě téhož dne byli všichni tři popraveni gilotinou.
Zatýkání pokračovalo a tak se před soud dostali ještě Willi Graf, Alexander Smorell a profesor Huber. V následném procesu v dubnu téhož roku byly vyneseny další tři rozsudky smrti. S neúprosnou tvrdostí vynášel nyní lidový soudní dvůr jeden rozsudek smrti za druhým. Freisler sám byl krví přímo opojen. Ve zprávě , kterou odesílal každého půl roku na ministerstvo spravedlnosti hlásí: „jen za první polovinu roku 1943 byly vykonány 804 rozsudky smrti. V přečetných případech bylo obviněným soudní líčení odepřeno.
„Lidoví soudci“ posílali podezřelé osoby rovnou do koncentračního tábora.Od konce roku 1942 byla odsouzencům k smrti odepřena dokonce i duchovní opora kněze.
Byla to barbarská justice ve jménu národa.“Sebeočista národa“ , kterou Freisler tak zaníceně propagoval, ta fungovala až do hořkého konce.
Nebyly to jen slepé nenávistné výlevy jednotlivce, to byly projevy tyranského režimu s Freislerem v čele právnického cechu.
Pokus o odstranění Hitlera nebyl jednoduchou záležitostí, neboť Hitler byl velmi obezřetný. Příležitost se naskytla po návratu těžce zraněného plukovníka Clause hraběte von Stauffenberga z Afriky do Německa.Byla to jedna z mála nebo snad pouze jediná příležitost, jak se dostat k Hitlerovi. Operace dostala název „Valkýra“ a kromě atentátu na Hitlera obsahovala i plán zajištění jednotek SS a uchvácení moci.
20.července 1944 byl atentát připraven. Taška s výbušninou však byla nedopatřením odkopnuta na jiné místo a výbuch, který následoval, usmrtil čtyři účastníky porady, sedm si odneslo těžká zranění. Hitler vyváznul s několika oděrkami. Ani minutu nezaváhal a hleděl se pomstít.
KRVAVÝ SOUDCE
Nad strůjci atentátu se vznášela můra smrti v podobě Rolanda Freislera.
Sám Adolf Hitler jej konečně k tomu povolal! Konečně dospěl Roland Freisler ke konci svých snů, stal se osobním Hitlerovým vykonavatelem.
„Trestní soud, jenž se musí nyní uskutečnit, musí mít dějinné rozměry,“ požadoval ministr propagandy Goebbels.
Hrůzné divadlo do posledního detailu snímaly skryté kamery, umístěné v přední části jednací síně. Poklepem je do chodu uváděl sám Freisler. Jakmile kamery běžely, zahrnoval obžalované oplzlým řevem, aby pro potomstvo a především pro svého vůdce zaznamenal, jak vyšetřované totálně pokořil a jak se sám vyznamenal.
„Dva týdny po atentátu zahájil lidový soudní dvůr líčení s osmi ze zástupců ničemných zrádců, kteří se zúčastnili zločinů 20.července!“hlásil filmový týdeník.
Všechny filmy měly později putovat do trezoru. Sám Himmler varoval před tím, aby se proces příliš vynášel na veřejnost. „Máte pravdu, Himmlere,“ přisvědčil nakonec Hitler.
7.srpna 1944 si muselo dát Freislerovy potupné slovní průjmy líbit prvních osm obžalovaných, a po nich se valila lavina dalších procesů.
Gestapo se činilo a Freisler také. Rodinní příslušníci, známí, nájemci, nikdo kdo s odbojníky přišel do styku, si nebyl jist před odhalením a stíháním.
Již během prvních několika vyšetřovacích minut využil Freisler k tomu, aby dal obžalovaným najevo, že jejich výpovědi nebudou mít na průběh vyšetřování žádný vliv. Činilo mu zjevné potěšení někdejší hrdiny německého wermachtu ponižovat. I po prostříhání fimových záznamů ministerstvem propagandy zůstalo asi 15 tisíc metrů kinofilmů. Záznam hrůzy, ale i hrdosti a nepokoření odsouzených.
V závěrečné řeči požadoval vrchní říšský zástupce Lautz pro všechny obžalované podle očekávání trest smrti. Formuloval to zcela bez emocí.
Pak se ještě jednou krátce ujali slova obžalovaní Klausing, Bernardis a Stieff. Prosili o vykonání rozsudku zastřelením. K této prosbě se příštího dne , kromě Yorca von Wartenburg, připojili i ostatní. Ale ještě před vynesením rozsudku Freisler přání obžalovaných odmítnul. Měli viset.
Rozsudek byl vykonán ještě téhož dne.
Atentátníci byli s rukama spoutanýma za zády dopraveni na popraviště vězení Berlín-Plötzensee a hrůzyplným způsobem popraveni strunami od klavíru přivázanými na řeznických hácích. Zcela ve smyslu Hitlerova příkazu: „Ať visí jako dobytčata“. Smrtelný zápas odsouzených byl nafilmován.
Ale proces ještě nekončil. Po „potření“ vojenského odporu se před Freislerův tribunál dostali civilisté a politické kruhy. Carl Goerdeler, bývalý lipský primátor, sociální demokrat Wilhelm Leuschner a bývalý německý velvyslanec v Římě Ulrich von Hassel. Po nekonečných sekvencích plných řevu, obscénních výrazů a nadávek přišel, jak se ani jinak neočekávalo, opět rozsudek smrti pro velezradu, defétismus, rozvracení branné síly a nadržování nepříteli. Von Hassel byl s ostatními obžalovanými popraven ještě téhož dne, Leuschner si před zavražděním musel protrpět dvacetidenní martyrium v koncentračním táboře. Nejtěžší osud čekal na Carla Goerdelera. Doufali totiž, že z něho dostanou další informace o výstavbě a struktuře odbojových skupin, a proto jeho popravu odsunuli. Zavraždili ho až v únoru 1945, kdy Německo, za něž bojoval, bylo už dávno v troskách.
Freislerův fanatismus pozbyl poslední zbytky jakékoliv míry.Odpoledne 11. září 1944 stanuli na německé půdě , u Trevíru, první američtí vojáci.
Vůdcův výnos z 25.září 1944 povolával do boje poslední voje: německý volkssturm. Povoláni byli muži mezi 16 a 60 lety, jímž se zatím vyhnula vojenská služba. Hitler, jenž sám sebe nazýval „vlkem“ se v lednu 1945 čekal, už dlouho poznamenán nemocí a choromyslností, na zázračný obrat ve válce.
Freisler však stále ještě bojoval. Skutečně, tak, jak se zhoršovala válečná situace, zostřovaly se i rozsudky. Na rozdíl od dřívějška dokonce ani mrtvá těla popravených nebyla předána příbuzným , ale byla spalována či přenechávána lékařským fakultám univerzit.
Jméno Rolanda Freislera je podnes symbolem justičních zločinů nacistické éry. Obžaloba norimberského soudního dvora jej označila za nejděsivějšího, nejbrutálnějšího a nejkrvavějšího soudce vší německé soudní správy a spolu s Heinrichem Himmlerem a Reinhardem Heydrichem jej připočetla k lidem, kteří mají ty nejodpornější charaktery, jaké jsou světu známy.Pro hrůznost mnoho dokumentů , které byly při norimberském procesu odhaleny , nebylo novinářům dáno, aby ve jménu lidskosti mohlo lidstvo vydechnout a pokusit se znovu načerpat nových životodárných ideálů.
A jak vlastně skončil Roland Freisler?
Freisler byl pilný, disciplinovaný a dokonce i nebojácný. Nikdy nepoužil jiného leteckého krytu než primitivního sklepa v Belevuestrasse, který při leteckém poplachu vyhledávali i ostatní zaměstnanci lidového soudního dvora. 3. února 1945 byl Freisler opět na „svém místě.“ Zrovna vedl přelíčení proti příslušníku odboje Fabianu von Schlabrendorf. Byl to již pátý případ toho dne a Freisler byl jako obvykle v dobré slovní kondici.
Za několik minut měl Fabian von Schlabrendorf vyslechnou rozsudek, který nemohl znít jinak než smrt, ale osud rozhodnul jinak. Městem zavyly sirény leteckého poplachu, který byl den ode dne častější a vel- kou část Berlína již tvořily spáleniště a ruiny budov.
Všichni přítomni v soudní síni se vrhli směrem k protileteckému krytu. Freisler ještě rychle se svou pověstnou horlivostí posbíral spisy odsouzených. Nezapomněl ani na nedokončený spis o procesu s von Schlabrendorfem. Městem již duněly detonace amerických pum.
Jedna byla určena Freislerovi. Přímý zásah soudní budovy zbavil navždy lidstvo stvůry, jakou představoval člověk, kterému říkali „Zuřivý Roland“, nebo také „Krvavý soudce-30) Před očima von Schlabrendorfa vymrštěný kus železa, či zdiva utrhl kus lebky tolik obávanému soudci s dokumenty srovnanými spořádaně pod paží. Když dozněly poslední detonace pum, Roland Freisler již nežil. Zemřel tak jako s ním dalších 20 tisíc lidí, při jednom z nejtěžších náletů na Berlín.
Na Freislerově pohřbu se neukázal nikdo s významných osobností té doby. Dokonce nebyl přítomen ani ministr spravedlnosti. Rolanda Freislera skryli bez vlastního náhrobku do rodinné hrobky jeho ženy. Ona i jeho děti se po válce jeho jména zbavily a nechtějí s ním mít nic společného.
Z historických pramenů sestavil Jaromír Heryán.
Obecní úřad Kujavy
Kujavy č.p. 86
742 45 Kujavy
Česká republika (CZ)