Těžký život na vesnici

Kujavský učitel Anton Nehiba (1860-1955) byl nejen velmi nadaný malíř a truhlář, ale také velmi schopný kronikář. V kujavské kronice GEMEINDE GEDENKBUCH KLANTENDORF podává mnoho detailních informací z různých období života obyvatel obce. Život na vesnici nikdy nebyl snadný. Obživa byla získávána v potu tváře při polních pracích. Úroda byla mnohdy poničená nepřízní počasí, škůdci, ale také válkami. Při studování záznamů v kronikách si povšimnete toho, že ve vesnici žilo vzhledem k počtu domů více obyvatel než dnes. Rodiny měly více dětí, ale ty často umíraly ještě v raném věku. Bohatší statky měly výpomoci ve chlévě, na poli i v kuchyni. Vesnické obyvatelstvo také muselo pracovat „na panském“a tato povinnost neznala dne ani noci. Lidé museli odvádět desátky z úrody, naturální i jiné dávky. Povinnosti jsou historicky zdokumentovány. K částečným úlevám došlo v nařízení císařovny Marie Terezie o omezení robot na 3 dny v týdnu, jenže nebylo dáno které. Následník trůnu císař Josef II. šel ještě dále a v letech 1780-1790 vydal dekret o zrušení nevolnictví, kdy se stal rolník fiktivní osobou vlastního práva, ale skutečné zrušení roboty přišlo až v roce 1848.

Největší pohromou však byly války. Tam, kde se usadila vojska, došlo k totálnímu vyplenění oblasti. Kromě jiných životních útrap přinesli vojáci do měst a vesnic také infekční choroby.

Ve Slezských válkách a Sedmileté válce přicházeli do Kujav Prusové i Rusové. Tak jako jinde, ukládali vysoké požární daně. Tato daň znamenala úlevu pro obyvatele tím, že vojsko obec nevypálilo.

Po nešťastné Bitvě tří císařů u Slavkova dorazila do Kujav 25. prosince 1805 na krátký odpočinek zdravotní jednotka. Kde byla ubytovaná, není známo. Dva vojáci trpící tyfem 27. prosince ve věku asi 28 let zemřeli a byli pochováni na místním hřbitově. 28. a 30. prosince došlo opět po jednom úmrtí a následně se epidemie rozšířila po celé vesnici. Vojáci byli zřejmě ubytováni po jednotlivých domech a tam také infekci zavlekli. První úmrtí vesničanů bylo zaznamenáno 5. ledna 1806, počet se postupně zvyšoval a 16. ledna tohoto roku zemřelo již pět obyvatel. Poslední úmrtí bylo zaznamenáno 27. března. Celkem za tyto tři měsíce zemřelo na tyfus 74 kujavských obyvatel.
Po 60 letech relativního míru se válečný oheň znovu rozhořel. Důsledky tzv. Pruské války (1866) dopadly i na obyvatele Kujav. Zbídačená pruská vojska zalehla do vesnic a v podstatě „vyžrala“ co se dalo a navíc přinesla sebou i epidemii cholery. V Kujavách si cholera vybrala daň 25 občanů.

Jak jsem již jednou psal v článku o vzniku prvního hasičského sboru v Kujavách, jedinou kladnou stránkou těchto událostí bylo, že obec armádě za ubytování a stravu poslala vyúčtování a z tohoto výtěžku pořídila hodiny do kostelní věže (ovšem nefunkční) a staré hasičské auto se stříkačkou…
Inu… „Všechna sláva polní tráva“